K čemu mi posloužila autonehoda

k čemu a jak mi posloužila autonehoda

Ve 37 letech jsem zažila svou první autonehodu jako řidička. 

Nutno hned na začátek podotknout, že nikomu se nic nestalo a autem se pak dalo odjet. Což je obří štěstí, protože mě nabralo jedno ze tří obrovských vojenských aut (Tatra Titus) v konvoji na dálnici. 

Hned po nehodě mi řidič doporovodného vozidla říkal: ,,Z toho auta není nic vidět! On vás vůbec neviděl!“ 

Myšleno řidič vojenského auta. Ze začátku jsem byla relativně v klidu. Byla jsem šťastná, že se nikomu nic nestalo, měla jsem v autě ještě mladšího syna a štěně. Dokonce mě napadlo, že třeba i dostaneme něco od pojišťovny za to, že nám poničili auto. Byla jsem absolutně nevinná a čekala jsem, že se vše rychle vyřeší.

Bohužel to nikdo nenatočil (my kameru nemáme, v daném místě prý není a ani v jednom ze 4 aut vojenského konvoje prý zrovna nefungovalo nahrávání…) a ze spolupráce postupně (pro mě nečekaně) nastalo handrkování o vině. 

Já to zvládnu

Já chtěla být nejdřív silná, řekla jsem muži, ať z práce nejezdí, že to zvládnu sama. To jsem ale netušila, co mě čeká. Já, pětiletý syn a půlroční štěně proti hordě policistů a vojáků, kteří se na mě  ve finále ještě snažili svalit vinu. Několikahodinové martyrium v horku, s minimem jídla a hlavně pití pro ty malé. No nic hezkého.

Velmi zajímavé bylo, že jak se stupňoval stres, a pochopila jsem, že se vše otáčí proti mně a že jsem tam sama, mozek úplně vypověděl službu. Prostě jsem si nepamatovala, co přesně se stalo. Bylo tam úplně bílo. Nevěděla jsem, jakou rychlostí jsem jela, kolik kde bylo pruhů, kdy a kde jsem kam přejela, nic. Pamatovala jsem si, jak jedu do kopce, vpravo mám ta vojenská auta, jsou fakt blízko, třese se na nich to zelenohnědé maskování, chci od nich být co nejdál a pak najednou už jen náraz do pravé zadní části auta, jakoby nás nabral fakt obrovský gymball.

 

Hned po nehodě jsem se snažila zůstat klidná a vytřásla jsem tělo a hlavně jsem opečovala syna.  Hned na místě jsme udělali miniproces terapie Cesta a díky tomu nenastalo u syna trauma. Bere to jako úplně v klidu zážitek.

Já jsem tedy vše musela fyzicky vytřást, vyplakat, několik procesů terapie Cesta jsem musela absolvovat a i když se nikomu nic nestalo, auto bylo pojízdné a úřady celou věc odložily, byla to pro mě prostě rána.

Další články

Vykresli to ze sebe ven

Vykresli to ze sebe ven Obrázek výše zachycuje – světe div se – vztek a bezmoc.  A je zřejmé, že vůbec nejde o výsledek, ale o to, že proběhl proces kresby. Velmi rychle se mi ulevilo...

Jak Terapie Cesta pomáhá dětem

Jak Terapie Cesta pomáhá dětem Střípky konkrétních příběhů Dnes mám pro vás několik konkrétních příběhů z vlastní praxe. Týkají se toho, jak Terapie Cesta pomohla dětem. Všechny příběhy mají...

Mělo se to stát

Bylo zajímavé, jak vše k té nehodě vedlo. 

Pár týdnů před nehodou jsem byla s dětmi na vojenské přehlídce a pamatuji si, jak mě to tam rozplakalo. Oslavy násilí, bezmoc toho, kdo na sobě maskáč nemá… (Mimochodem ještě pár týdnů po nehodě mi pak maskáčový vzor zvedal tepovku, ale to Cesta taky vyřešila).

Ten den nehody jsme odjížděli z prázdninového  areálu, kde jsme byli s přáteli. Mně se ztratil čip na obědy, ostatní jeli proto dříve a vzali i staršího syna. Čip se pak našel na recepci na zemi. Já jsem mezitím objela celý areál, takže jsme se oproti ostatním zdrželi cca o 10 minut. 

Potom cestou bylo mladšímu synovi v autě špatně, přendávali jsme sedačku dopředu, kde jinak nikdy nejezdí (kdybych si ho nevzala dopředu, vojenské auto by ho bývalo nabralo přímo u něj), vyndávali jsme cestou na odpočívadle štěněti klíště… všechno nás vedlo přesně k tomu úseku, kde pracovali silničáři bez trojúhelníku, kterým se narychlo snažila vyhnout ona vojenská auta. Z pravého pruhu uhýbali do prostředního, ve kterém jsem ale bohužel už jela já. V malém stříbrném autíčku, které nebylo z toho monstra vidět.

Prostě to tak mělo být. Absolutně bez debat. 

Nečekaná pomoc

Celou dobu, co se ta bouračka řešila, jsem byla v komunikaci se svým mužem a se ségrou. Muži jsem řekla, že to zvládnu, ať nejezdí. (Ano, chyba, vím 🙂 ) Taky úplně neměl jak, když jsem auto měla já. Se ségrou jsme mezi sebou vždycky měly nějaký instinkt, vyhrávaly jsme spolu hry a dokázaly jsme vycítit, jak je té druhé. A ona vycítila, že to není dobré, a přijeli se svým mužem za mnou. Přijeli tedy až poté, co jsme dokončili všechno vyslýchání, podepsala jsem výpověď a poodjela pryč.

Navždycky si budu pamatovat, jaký to byl pocit, že přijeli. Že mě v tom nenechali samotnou, že mě přijeli podpořit. I teď mě to dojímá. Konečně jsem se mohla fakt rozplakat a pustit to. 

Předala jsem jim synka, vzali ho k babičce za bráškou a bratránkem a já jsem jela sama domů.

Před domem jsem to v autě všechno pustila už na maximum. Strach, paralýzu, vztek, bezmoc, vinu, bolest, hněv na ty vojáky, jak si můžou dovolit házet vinu na bezmocnou ženu, hněv na ty dopraváky, že tam neměli trojúhelník, že si ho tam rychle dali a pak lhali. Hněv na ty nelidské policistky, co se u mě střídaly.

A potom všem přišla vděčnost, že se vlastně nic nestalo. Došlo mi, že celá ta situace nese dary:

  •  že jsem zvládla dopravní nehodu na dálnici s vojenským autem, jsem silnější
  •  získala jsem zkušenost, jak toto zprocesovat (třesení jako děláme na transformation circle hned po nehodě, vyplakat, samoproces Terapie Cesta hned po příjezdu…)
  • došlo mi, že syn z toho nemá trauma, pro něj to bylo jen žďuchnutí
  • uvědomila jsem se, ža ač se snažili hodně, nedala jsem se, nenechala jsem je to na mě celé hodit
  • už se nemusím bát, kdy se mi stane první autonehoda, mám to za sebou 🙂
  • vyčistím další věci
 

 

Taky jsem si uvědomila, jak silně moje chování ovlivňovala touha po přijetí, zavděčit se, zalíbit, než abych za sebe bojovala. To už je dneska naštěstí pryč. Trvalo to jen 38,5 roku 🙂

 

hand, reach, reaching-5961660.jpg

Po nehodě se můj svět a čas zastavily. Všechno se mi zdálo nepodstatné a nastal paradoxně hluboký klid. Přítomnost. Pocit, že nemá smysl o nic usilovat. Že můžeme umřít kdykoliv.

Po nějakém čase přišlo i odpuštění vojákům, silničářům a policistům a soucit s nimi a celé to pro mě byla veliká lekce:

  • co se má stát, se prostě stane
  • měla bych víc žádat o pomoc
  • plno věcí na světě je malicherných
  • ve stresu se opravdu odpojí neokortex a člověku nefunguje krátkodobá paměť a funguje v režimu útok/útěk (zmrznutí, potěšení lidí)
  • třesení, tanec a speciální jóga uvolní tělo a emoce
  • Terapie Cesta mi opečovala mysl  a dovedla mě k odpuštění a přijetí
  • moje prostřední ségra a její muž mě mají rádi a pomůžou mi

Díky tomu všemu jsem zpřítomněná, vděčnější, obklopena hojností, láskou a podporou. Raduju se za naše děti, muže, pejska, za domškoláckou svobodu, za možnost dělat to, co miluju. Za odvahu podnikat. 

Vnímám vše jako dar a uvědomuju si, co bych tu, ještě než umřu, chtěla zanechat. 

Co po sobě chcete zanechat vy?

Pokud víte, že za sebou máte nějakou traumatickou událost, nebuďte v tom sami. Můžeme si dát úvodní 30 minutový call zdarma. Rezervujte si svůj termín zde. 

O autorce

Mgr. Petra Kolafa

Můj život je zasvěcen vztahům a dvěma úžasným, energickým synům, kteří jsou vzděláváni doma, přičemž jeden z nich čelí výzvě ADHD a je bez medikace. Tato cesta mi poskytuje hluboké poznání a nepřetržitou motivaci pro osobní růst a práci s emocemi.  Proto si moje duše vybrala věnovat se Terapii, Józe a kreativitě. VÍCE SI MŮŽETE PŘEČÍST  / POSLECHNOUT ZDE.

Úvodní 30 minutové sezení zdarma si rezervujte zde

Stáhněte si zdarma:

karty

emoční první pomoci

Co pro sebe můžete udělat, abyste se přepnuli do stavu uvolnění a léčení?

Vytiskněte si kartičky, rozstříhejte, zamíchejte a vytahujte ve chvílích, kdy vás emoce přemůžou.

Stáhněte si Karty emoční první pomoci ZDARMA I VY

Ochrana osobních údajů. Obchodní podmínky. O autorce. 

Copyright ©2023 Petra Kolafa. Všechna práva vyhrazena.

Přidejte se mezi nás: